Hluboko v šumavských hvozdech ležela malá víska,
které říkali Černoves, protože tu žili samí uhlíři. V jedné
prostinké chýši žil se svou ženou a synem starý uhlíř. Uhlířův syn
Vavřinec byl to opravdu švarný a statný hoch, ale bohužel také líný
a neužitečný. Utíkal od milířů, jak se mu to hodilo, do hostince a
celé noci tam popíjel se svými kumpány, a když pak ráno přišel otec
do lesa, byly milíře shořelé a místo uhlí zůstala jen hromada
popela.
Protože všechna napomínání a domlouvání nepomáhala, udělal uhlíř
raději tu práci sám a mnohokráte den i noc trávil v lese a hlídal
oheň.
Jednoho večera ale přišel otec domů tak unavený, že Vavřince jen
požádal, aby šel do lesa a tuto noc u milířů setrval a padnul do
postele a usnul.
Matka zprvu nevěřila svým očím, když viděla, jak si dává Vavřinec
košík s jídlem přes ruku a hotoví se na cestu do lesa.
„Nu, možná dostal rozum a
zanechá toho divokého života,“ pomyslila si:
„byl by nejvyšší čas, neboť jeho otec by tu
pomoc na stará kolena potřeboval.“
Na to vše také Vavřinec myslil, zatímco
pochodoval lesem a pevně si umínil, že se
změní v úplně jiného člověka.
Nu, neuplynula ani hodina, tu přišlo
Vavřinci pojednou na mysl, že dnešního
večera je ve vesnickém šenku tancovačka. Tu
zapomněl na všechna dobrá předsevzetí a
pospíchal do vsi do hostince. Tam to šlo
zvesela, jedlo se, pilo se a zpívalo a
tancovalo a čas utíkal jako voda v potoce.
Kohouti už kokrhali, když ten lehkomyslník
pospíchal zpět ke svým milířům do lesa. Ale
všechno to krásné dřevo bylo zase spáleno na
popel, ani hrstka uhlí tam nezůstala. Tu na
Vavřince padnul strach z otcovského hněvu,
takže odtamtud utíkal, jakoby mu za patami
hořelo stále dál a dál do hlubokého lesa.
Celé hodiny běžel Vavřinec jako štvaná zvěř,
zaplétal se do ostrého trnitého křoví a
cestu ani stezičku nenašel. Hladový a k
smrti unavený klesnul do mechu pod jednou
jedlí a usnul. Tu ho ráno našel král té
země, který tu byl zrovna na lovu. Slitoval
se nad ním, a protože to byl statný jinoch a
měl i vybrané chování, řekl mu, že se může
stát jeho pacholkem.
„Ano, to rád.“ odvětil uhlířský synek a
ihned vstoupil do služby.
Život na královském zámku se Vavřinci velmi
líbil a vedl si tak dobře, že si ho král
brzy oblíbil a udělal ho svým komorníkem.
Ten král ale měl v hlavním městě ještě jeden
velký zámek. Tam žila jeho mladší sestra,
jedna velmi krásná, ale také pyšná a
bezcitná princezna, která ještě nebyla
provdána, protože ji žádný muž nebyl dost
dobrý. Mnoho líbezných a bohatých nápadníků
se už ucházelo o její ruku, ale na každém si
něco našla a jednoho po druhém odmítla. Král
ji mohl přátelsky domlouvat či jí činit
zlostné výčitky, jak mnoho chtěl, ona se jen
smála řekla prostořece:
„Co stále máš?“
Když nyní princezna opět nápadníka, jednoho
bohatého hraběte, odmítla, tu si král
pomyslil:
„Jen počkej já tě naučím! Když ti nebyl
dobrý hrabě, bude ti dobrý můj komorník!“
Nechal k sobě ihned zavolat Vavřince a
zasvětil ho do svého plánu; uhlíř s tím
souhlasil.
Další neděli poručil král Vavřinci obléci
knížecí oděv, dal mu tucet sloužících jako
doprovod, nechal zapřáhnout do královského
kočáru své nejlepší vraníky a poslal jej do
města do zámeckého kostela. Tam byla už
shromážděn celý dvůr i s princeznou a
zpívala se právě první píseň, když se
otevřel portál a do chrámu vstoupil cizí
princ v nádherném oděvu s vznešeným
doprovodem.
Všechny pohledy se obrátily k Vavřinci a
také princezna se tomu krásnému princi
podivila. Nespustila z něj oči a měla jediné
přání, aby na ni Vavřinec alespoň jednou
pohlédnul a dal ji přátelský pozdrav. Ale
Vavřinec na ni ani nepohlédl a zmizel dříve,
než bohoslužba skončila, tak rychle, jak se
byl objevil.
Následující neděli, když uhlířský princ v
ještě vznešenějším oděvu a s početnějším
doprovodem vstoupil do kostela, dívala se
opět princezna upřeně jen na něj. A z velké
touhy si nahlas povzdechla. Ale Vavřinec
dělal jakoby nic neviděl ani neslyšel a opět
z kostela odešel dříve, než kněz pravil
poslední amen.
Na cestě domů řekla princezna své první
dvorní dámě:
„Viděla jsi toho krásného prince, který dnes
už podruhé byl v kostele? Ten se mi velmi
libí a já ho miluji, jen on a nikdo jiný se
nestane mým muže. Pozvi ho příští neděli mým
jménem na oběd na zámek.“
Princezna se mohla stěží příští neděle
dočkat. Zámek celý ten týden hučel jako
včelí úl od toho čištění a pucování, mytí a
pulírování, leštění a cídění. Děvečky,
pacholci a pážata běhali po zámku sem a tam,
mistr kuchař i mistr sklepník měli plné ruce
práce.
Konečně byla neděle.
Celý dvůr byl shromážděn v kostele a i po
třetí se rozletěla brána a vešel uhlířský
princ i s okázalým doprovodem. Když byl
Vavřinec připraven opět se vzdálit, tu před
něj půvabně předstoupila první dvorní dáma,
vyřídila mu princeznin pozdrav a pozvala ho
na zámek k obědu.
„Koho mám své paní ohlásit?“ zeptala se
dvorní dáma.
„Prince z Černovsi.“ odvětil Vavřinec.
Princezna Vavřince přívětivě přijala a
nechala se jím odvést ke stolu. Byly
předkládány rozličné výtečné pokrmy a
rozlévány ty nejdražší vína. Tak něco
výtečného uhlířský synek ve svém životě
ještě nejedl a nepil. A když jej princezna
po jídle zavedla do zahrady a tam se ptala,
zda by se nechtěl stát jejím mužem, to by
byl věru největší ťulpas šumavský, kdyby
nebyl řekl své ano. Ještě toho dne oznámili
své zasnoubení a třetího dne byla ve vší
nádheře slavena svatba.
Jeden celý rok bydlil Vavřinec jako princ
šumavský se svou ženou v královském zámku,
tu si konečně v tom štěstí vzpomenul na
ubohé rodiče. Řekl proto své ženě, že musí
navštívit svého nemocného otce. Nechal si
cestovní kočár naložit zlatem a cennostmi a
jel do svého domova v hlubokých českých
lesích.
Když byl uprostřed toho nekonečného lesa,
přepadli ho loupežníci, vzali mu koně, kočár
a všechny peníze, zlato a cennosti a jeho
samotného zavedli do své jeskyně. Tam ležel
těžce nemocný loupežnický kapitán na medvědí
kožešině a myslel už na smrt. Proto byl
milostivě a slitovně naladěn a Vavřinci
daroval život, ale napřed mu vzali ty krásné
šaty, hodili mu pár starých hadrů a vyhnali
ho do lesa.
Tak tam stál, královský manžel, ubožejší
ještě víc než kdysi. Když teď na své
roztrhané boty a na ty hadry, co měl na
sobě, hleděl, styděl se až na půdu, neboť si
pomyslel:
„Když na dveře svého domova zaťukám, budou
si otec i matka myslit, že jsem nějaký
žebrák a vyženou mne pryč.“
Nu nakonec po dlouhém váhaní Vavřinec do
Černovsi dorazil a vstoupil do otcovského
domu, kde se mu bylo vedlo přesně tak, jak
se byl domníval. Když vyprávěl, že se stal
českým princem a že s sebou vezl kočár plný
zlata a stříbra, ale v temném lese jej
přepadli loupežníci a vše mu až na těch pár
hadrů, co má na sobě, sebrali, tu mu otec
řekl opovržlivě:
„Nu ty jsi mi opravdový princ! Je to na tobě
vidět! Lump a lhář jsi! Zapomínáš, že my tě
dobře známe“ neboť starý si myslel, že syn z
toho ničemného života, co byl vedl, i o ten
zbytek rozumu přišel.
Potom Vavřince přivázal železným řetězem
vzadu za pec a jinoch tam nyní seděl a mohl
přemýšlet nad sebou i nad během světa.
Toho času mladičká princezna v královském
zámku upadla do podivné nemoci. Nejedla a
nepila, s nikým slůvka nepromluvila, nýbrž
hleděla smutně pořád před sebe a suchýma
očima plakala. To stesk za ztraceným princem
zasmušil její mysl. Král nechal povolat
věhlasné lékaře, aby ji z té nemoci pomohli
a dnem i nocí u jejího lůžka hlídali.
Ale princezna nechtěla o žádném doktorovi
ani léčení slyšet, stále myslela a přemítala
nad jednou věcí, jak by mohla nejlépe
nepozorovaně uniknout ze zámku a jít hledat
svého muže.
Až konečně vymyslela plán. Jednoho večera,
když jeden z jejích lékařů vstoupil do
komnaty, aby u ní v noci držel stráž,
nabídnula mu na posilněnou sklenici vína, do
které před tím nasypala prášek na spaní. Za
malou chvíli doktor opravdu tvrdě usnul.
Tu si princezna rychle oblékla dlouhý černý
učencův plášť a na hlavu si narazila velký
doktorský klobouk. Pak si zabalila do torny
svatební šaty, nasypala na ně zlato a na
koni ujížděla směrem do šumavských hor. Ale
když byla uprostřed hlubokého hvozdu,
vyskákali pojednou z úkrytů loupežníci,
zajali ji a vedli do své jeskyně. Tam padnul
dívce pohled na stěnu, kde visel drahocenný
oděv a ona ihned poznala, že patřil jejímu
muži. Ten úlek a překvapení na sobě však
nedala ani znát. Kapitán stále ležel na smrt
nemocen a když uviděl, že jeho kumpáni
přivedli do jeskyně doktora, poprosil ho
ihned o pomoc.
„Mohu ti pomoci! Mám náhodou v torně jeden
léčebný nápoj, kdo jen doušek vypije, vyléčí
mu všechny nemoci a sta let se dožije.“
A pak přiložil nemocnému k ústům láhev a on
se mocně napil. Protože však ostatní
loupežníci chtěli taky žít sto let, odtrhli
svému kapitánovi kouzelný napoj od rtů a
sami se jeden po druhém napili, až v té
lahvi nezbyla ani kapka.
V mžiku leželi jeden přes druhého na podlaze
v jeskyni a chrápali o závod, neboť vypili
ne léčivý prostředek ale víno s uspávacím
prostředkem. Nyní svázala princezna
manželovo oblečení do rance, ukryla ho pod
svůj široký doktorský plášť a jela tak
rychle, jak jen uměla k Černovsi.
Ve vsi bylo zrovna posvícení a hostinec byl
plný hostů a nebylo tam ani kousíček místa,
kde by mohla hlavu na noc složit.
„Je mi to moc líto, urozený pane,“ řekl
tlustý hostinský: „ale promluvím se
sousedem, starým uhlířem, ten vás určitě na
jednu noc uloží.“
Soused souhlasil, přátelsky toho učeného
pána pozdravil a pozval ho, aby s ním
pojedl. Zatímco jedli, povzdechl někdo
pojednou v temném kotě za pecí. Když se
doktor za tím hlasem otočil, řekl uhlíř:
„Toho si nevšímejte, pane, to je můj syn,
haraší mu ve věži, a proto jsem ho tam
přivázal. Jen si to poslechněte, vyprávěl,
že se oženil s krásnou princeznou a stal se
českým princem. Sám vidíte, že má o kolečko
víc.“
„To je jistě můj princ!“ pomyslela si
princezna.
Dala uhlířovi a jeho ženě zlatý gulden a
řekla:
„Jděte ještě na posvícení a dejte si džbán
vína na moje zdraví. Já musím brzičko ráno
odjet, tak půjdu už spát.“
Ti dva staří nevěděli, jak by hostovi
poděkovali a hnali se vesele ze dveří.
Když byli uhlířští pryč, oblékla si
princezna svoje svatební šaty, vzala lucernu
a posvítila do temného kouta za pecí.
„Krásný dobrý večer, můj milý princi z
Černovsi.“ řekla: „Tak tady jsem tě musela
nalézt? Toho bych se ani ve snu nebyla
nadála.“
Když Vavřinec poznal svoji ženu, jal se
hořce plakat a ze samého studu skryl tvář v
dlaních. Tu ho princezna láskyplně pohladila
po vlasech, políbila ho a řekla:
„Už neplakej! Ty jsi a zůstaneš mým
milovaným mužem.“
Pak mu uvolnila pouta, umyla mu ruce i
obličej, pomohla mu obléci jeho královský
šat, který přinesla z loupežnického doupěte
s sebou.
„Tak,“ řekla: „nyní jsme opět princ a
princezna. Půjdeme společně na posvícení a
oslavíme tam své shledání.“
Tak vzal Vavřinec svoji milovanou ženu za
ruku a vedl ji do tanečního sálu, kde
předstoupili před rodiče a on jim pravil:
„Tak vidíte, že je krásná princezna moje
žena a já jsem český princ.“
Otec mu podal ruku na usmířenou a stará
matka plakala radostí a štěstím. Vavřinec
pak sáhnul do torny a rozhazoval mezi
vesničany plné hrsti zlaťáků.
„Ať žije princ! Ať žije krásná princezna!“
volali mladí i staří jeden přes druhého,
pozvedali plné sklenice a připíjeli
vznešenému páru na zdraví.
Když pak princezna vyprávěla, jak ji cestou
temným lesem přepadli loupežníci a jak je za
pomoci uspávacího prostředku zneškodnila, tu
se vesničané rozhodli, mladí chasníci
vyskočili z lavic, zapřáhli žebřiňák a
ujížděli do lesa, rovnou do loupežnické
jeskyně. Tam ti chlapi ještě spali a
chrápali tak, jako by dřevo z celé Šumavy
chtěli do milířů nařezat.
V mžiku byli loupežníci naloženi na vůz a do
vsi odvezeni, pak ten zlořečený náklad
složili, ale ne před hostinec, nýbrž je
naházeli do temné věže, odkud již nikdy na
denní světlo nevyšli.
Vavřinec pak bohatě obdaroval svoje rodiče,
po křesťansku se s nimi rozloučil a se svou
ženou se šťastně vrátil do hlavního města a
do zámku.
Tady byli králem srdečně přivítaní a žili
společně až do jeho smrti; pak se stali
králem a královnou té krásné české země.
1Toto je lidová pohádka ze Švábska,
historického území v SNR. Dnes se z velké
části součástí spolkové země Bádensko-Württembersko.
Čechy byly pravděpodobně pro pradávného
vypravěče daleká exotická země, do které
mohl zasadit děj svého podivuhodného
příběhu. Dnes nám na překonání té
vzdálenosti stačí několik hodin.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.