Tři bratři

Byl jednou jeden muž, který měl tři syny a žádné jiné jmění, než ten krásný dům, ve kterém bydlili. A protože by rád jednomu z nich před smrtí ten dům předal, ale jako otec miloval jednoho stejně jako druhého, tak nevěděl, co si má počít, neboť dům, který byl po předcích, prodat a pak mezi ně peníze rozdělit nechtěl.
Nakonec si konečně věděl rady a synům pravil:
„Jděte do světa a vyučte se tam nějakému řemeslu, až se vrátíte, kdo mi nejlepší mistrovský kousek předvede, ten zdědí dům.“

S tím synové souhlasili, ten nejstarší se chtěl stát podkovářem, ten druhý lazebníkem, ten třetí učitelem šermu. Tak si určili čas, ve kterém se zase setkají, a vydali se do světa. Každému z nich se podařilo najít mistra ve svém oboru a tomu umění se od něj vyučit.
Boček podkovával královské koně a říkal si: „Nemohu nic ztratit, jenom získat dům.“
Jetřich holil urozené muže a taky si myslel, že dům již mu patří. Kašpar jako učitel šermu obdržel mnoho ran, ale zatnul zuby a nenechal se odradit, neboť si vždy říkal:
„Nebudeš se bát ran, pak dům jistě dostaneš.“ Ve stanoveném čase se sešli opět u otce, ale nevěděli, kde vzít nejlepší příležitost, aby mu ukázali své umění, sedli si tedy společně před dům a radili se. Jak tak seděli, běžel kolem zajíc.
„Podívejte!“ zvolal Jetřich: „Ten přichází jako na zavolanou.“
Popadl umyvadlo a mýdlo, a když zajíc přiběhl blíž, pak ho v plném běhu namydlil, taky mu oholil v plném běhu fousky, aniž by ho říznul či mu zkřivil jen vlásek.
 

„To se mí líbí,“ řekl otec: „jestli nic lepšího ti druzí dva nepředvedou, dům je tvůj.“
Dlouho to netrvalo, jel kolem pán v kočáře.
„Nyní ti já otče ukáží, co dovedu“ řekl Boček a skočil na kočár, strhnul koni, který cválal, všechny čtyři podkovy a přibil mu v běhu čtyři nové.
„No ty si pořádný chlapák,“ řekl otec: „umíš svoji práci opravdu dobře, stejně jako tvůj bratr, no nevím, komu z vás dům dám.“
Tu řekl Kašpar: „Otče, nechej i mne ukázat svoje umění.“
        Když bylo začalo pršet, tu vytáhl Kašpar svůj kord a sekal jím nad hlavou tak rychle, že na něj ani kapka nedopadla, a když déšť byl zesílil a nakonec lilo jako z konve, sekal kordem stále rychleji a zůstal suchý, jako kdyby měl střechu nad hlavou.
Když to byl otec viděl, velmi se podivil a řekl:
„Ty jsi mi nejlepší mistrovský kousek ukázal, synu, dům je tvůj“
S tím byli i jeho bratři souhlasili, a protože se měli velmi rádi, zůstali nakonec v tom domě žít všichni tři společně, a protože byli mistři svého oboru, vydělali si hodně peněz a dobře se jim vedlo.
Tak žili spokojeně až do vysokého stáří, a když jeden z nich onemocněl a umřel, ti druzí dva se tak trápili, že taky onemocněli a zemřeli. Tak byli ti tři, protože se tak milovali, všichni tři uloženi do jednoho hrobu. 
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.