V jedné vesnici žila v chaloupce chudá dívka.
Dovedla každou práci. Uklízet, šít i vařit, zašívat i vyšívat.
Nebyla jen hodná a pracovitá. Byla také krásná jako sedm jiných
děvčat dohromady. Proto jí říkali Sedmikráska. Když šla v neděli do
města, zakrývala si tvář závojem, aby se svou krásou nechlubila.
Protože byla urostlá a štíhlá jako břízka, povšiml si jí i královský
syn. Zeptal se svých služebníků: "Pročpak nosí ta dívka závoj, že jí
není vidět do obličeje?"
Služebníci odpověděli: "Nosí závoj, protože je skromná."
I poslal královský syn chudé Sedmikrásce zlatý prsten a vzkázal jí,
aby večer přišla k velikému dubu, že by s ní rád promluvil.
Sedmikráska si myslila, že princ chce objednat pro královský zámek
nějaké vyšívání, a vydala se večer k velikému dubu. Jakmile princ
uviděl její tvář, tak se mu zalíbila, že Sedmikrásce řekl:
"Teď budu myslit jenom na tebe, Sedmikrásko, a na nic jiného. Vezmu
si tě za ženu a odvezu na královský hrad."
"Jsem chudá," odpověděla Sedmikráska, "a tvůj otec by se rozhněval,
kdyby uslyšel, že mě chceš za ženu."
Ale princ prosil a zapřísahal ji, až Sedmikráska slíbila:
"Rozmyslím si to, jen počkej aspoň několik dní."
Princ svolil, ale už druhého dne ráno poslal k Sedmikrásce
služebníka se stříbrnými střevíčky a vzkázal jí, aby večer přišla k
velikému dubu.
Sedmikráska přišla k dubu a princ se jí zeptal, jak se rozhodla.
"Neměla jsem na rozmyšlení čas," řekla Sedmikráska. "Musila jsem
sypat kuřatům, krájet zelí a šít košile, opravdu jsem neměla čas."
Ale princ zase prosil a zapřísahal ji aby se rozhodla stát jeho
ženou.
"Rozmyslím si to, jen počkej aspoň několik dní." řekla Sedmikráska.
Princ slíbil a odjel. Myslil na Sedmikrásku celou noc, ani spát
nemohl. Ráno, sotva slunce vyšlo, poslal k Sedmikrásce služebníka se
zlatými šaty a vzkázal jí, aby večer přišla k velikému dubu. Sotva
večer přišla, princ se jí hned zeptal, jak se rozhodla.
"Ach," povzdychla Sedmikráska, "zase jsem neměla ani chvilku času na
rozmyšlení. Musila jsem prát a zašívat, opravdu, neměla jsem čas."
Ale tentokrát ji princ už bez rozhodnutí nechtěl pustit.
"Nepustím tě domů dříve," řekl, "dokud mi neslíbíš, že se staneš mou
ženou. Nikoho jiného nechci než tebe."
"Jsem chudá," bránila se Sedmikráska, "a tvůj otec je král. Docela
jistě se rozzlobí, až uslyší, že si jeho syn chce vzít za ženu
chudou Sedmikrásku."
Princ prosil, sliboval hory doly, a Sedmikráska řekla ano.
Zvědavá stará bába je uviděla spolu a pospíšila s novinkou ke králi:
"Jestlipak víte, pane králi, kam večer chodí váš syn? Schází se za
vsí s chudou Sedmikráskou."
"Tak?" rozhněval se král, "jestli se schází, dlouho se scházet
nebude," a poručil svým vojákům, aby zapálili chaloupku, ve které
bydlila Sedmikráska. Ať Sedmikráska v chaloupce uhoří!
Vojáci šli do vsi a zapálili chaloupku. Sedmikráska seděla u okna a
vyšívala. Když uviděla plameny, vyskočila oknem ven a rovnou do
vyschlé studny.
Sedmikrásce bylo tak smutno, že ji až srdce bolelo, a seděla celé
dny v studni a plakala. Když se vyplakala, vystoupila ze studny a
vyhrabala z popela několik tolarů. Koupila si mužské šaty,
přestrojila se do nich a zamířila ke královskému zámku. V zámku se
vyptávala, jestli by král nepřijal sloužícího.
"Jak se jmenuješ?" otázal se král.
"Jmenuji se Neštěstí," řekla Sedmikráska.
"To není hezké jméno," divil se král.
Mladík se mu líbil víc než jméno. Přijal ho do svých služeb a
netušil, že je to Sedmikráska. Nového sloužícího si oblíbil a nikdo
jiná mu nesměl sloužit.
Princ dlouhý čas truchlil a nevěděl, čím by svůj zármutek vyléčil.
Myslil, že Sedmikráska v chaloupce uhořela. Po čase si starý král
usmyslil, že předá vládu synovi.
"Je čas, abys přivedl do zámku nevěstu," připomněl synovi. "V
sousední říši žije král a má dceru. Sám jsem už všechno zařídil. Ty
si jen do sousední říše pro princeznu dojeď."
I vyjel král s princem a mnoha sloužícími do sousední země pro
nevěstu. Smutně se jelo našemu Neštěstí, smutně a těžce, jako by měl
na srdci kámen. Zůstával pozadu aby lidé neviděli, jak mu je
neveselo. Teprve když se přiblížili k zámku, ve kterém bydlila
princezna nevěsta, dala se přestrojená Sedmikráska do zpěvu:
"Sedmikrásko u cesty,
ty víš, co je neštěstí."
Princ jel vpředu s otcem, uslyšel zpěv a řekl:
"Kdo tak krásně zpívá?"
"Kdo jiný než Neštěstí, můj sloužící," odpověděl král.
Tu se ozval zpěv podruhé:
"Sedmikrásko u cesty,
ty víš, co je neštěstí."
Princ se zeptal:
"Opravdu umí Neštěstí, tvůj sloužící, tak hezky zpívat?"
"Určitě," řekl král, "kdo jiný by dovedl tak krásně zpívat než
Neštěstí, můj sloužící?"
Dojeli docela blizoučko k zámku princezny a písnička zazněla
potřetí:
"Sedmikrásko u cesty,
ty víš, co je neštěstí."
Jakmile ji princ zase uslyšel, obrátil rychle koně a rozjel se na
konec průvodu. Neštěstí jel poslední ze všech. Princ se podíval
sloužícímu bystře do očí a poznal Sedmikrásku. Usmál se na ni a
vrátil se dopředu na své místo vedle krále.
Na zámku u nevěsty byla veliká společnost a po hostině povídá král
sousední země:
"Pojďme, budeme si dávat hádanky. Ať začne ženich."
Princ se nedal pobízet a začal:
"Mám na zámku skříň a ztratil jsem od ní klíč. Koupil jsem si nový,
ale když jsem se vrátil domů, našel jsem starý klíč. Řekněte, pane
králi, který klíč mám používat, starý nebo nový?"
"Samozřejmě, že starý," odpověděl král ihned.
"Sám jste, pane králi rozhodl. Nemohu si vzít vaši dceru," řekl
princ, "tady je klíč, který jsem ztratil a zase našel."
Vzal Sedmikrásku za ruku a všem ji ukázal. Jeho otec, starý král,
volal:
"Ale ne, to je přece Neštěstí, můj sloužící!"
Princ potřásl hlavou:
"Milý tatínku, to je Sedmikráska, moje žena!"
Všichni otvírali oči a divili se. Obdivovali Sedmikrásku, jak je
krásná a jak se k princovi hodí. A opravdu, už dlouho se nesešel tak
hezký ženich s nevěstou. Ženich a nevěsta tu byli, chyběla jen
svatba. Ale nechyběla dlouho, to mi můžete věřit.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.